Taury 2009 - Schladminger Alpen

<TAURY FOTOGALERIE>

Středa 30. 9. 2009: jsme zpět, ale návrat do reality je těžký. Byly to super dlouhé 4 dny. A nejlepší bonbónek jsme si nechali na závěr - zajeli jsme se vykoupat k moři :-) Tak a hezky popořádku.

Nápad vyjet si na pár dní do Alp padnul už někdy v březnu. Ale více jsme se tomu nevěnovali. Až v září jsme s Hopem a Čiperou začali uvažovat, zda něco nepodnikneme. Náhoda nám nahrála do cesty nejdříve dvoudenní akci "Royal Rangers" ze Vsetína na feraty do RaxAlp. Lbilo se nám to a tak jsme zvažovali co dál. Nakonec týden před zářijovým volnem jsme se dohodli, že pojedeme na Schladminské Alpy resp. do Taur. Na setkání u Čipery jsme přemluvili Lucku, aby zavolala do jedné z chat v horách, zda mají na svátky volno a zda je potřeba se objednat. Volno měli a objednat se nebolo potřeba a prý taková situace je i na ostatních chatách. Padlo rozhodnutí, že opravdu o víkendu pojedeme jen se spacáky a bez stanů a budeme spát na horských chatách. Příprava byla minimální, jen jsme se pokusili sehnat někoho dalšího do party, ale nakonec jsme skutečně vyjeli jenom my 3 - Hop, Mýval, Čipera. Vyjeli jsme v pátek 25. 9. večer a sobotu ve 4 ráno jsme na místě v rakouském městečku Radstat. Po chvíli hledání jsme našli vlakové nádraží, kde jsme si v jízdních řádech našli první odjezd autobusu do Obertauemu, odkud jsme měli vyrážet do hor. Autobus jel v 7:30. Vyhlédli jsme si prázdné parkoviště nad nádražím a na chvíli se ještě  zalehli a těšili se na krásné slunečné ráno.

7:00 stepujeme před nádražím, zdravíme první obyvatele, kteří si nás nedůvěivě prohlížejí. Jak se vlastně něměcky zdraví? (Jak jsme i později zjistili, vždy jsme se trefili naopak, když jsme zdravili  "gudmorgn" odpovídali "grisgot", když jsme pozdravili "hallo" opověděli zase jinak). Místo vysněného slunce se na nebo prohánějí temná mračna. Začala domluva, ze které jsem měl obavy už doma. Kdo bude kupovat lístky? Německy jsme neuměli nikdo a tak jsme to házeli jeden na druhého podle toho, kdo si zrovna vzpomněl na  nějaké to slovíčko. Sympatický řidič nastoupil do autobusu co byl zaparkován před nádražím, rozsvitl se nápis Obertaumu a autobus se rozjel. Jenže nám nezastavil, ale v poslední chvíli řidič něco ukázal rukou a my jsme vydedukovali, že se asi ještě vrátí. Napjatě jsme čekali a skutečně autobus byl za pár minut zpátky a já byl vystrčen do něj jako první. Domluva byla německo-česko- anglická, ale tři lístky do Obertaemu jsme získali, ale neměli jsme ponětí, kde máme vystoupit. Autobus byl téměř prázdný, rychle projel zbývající zastávky a zamířil do hor. Občas  se během cesty odkryly štíty hor a my jsme jenom úžasle hleděli na tu krásu. Jsme v Obertauemu, což nám dává řidič hlasitě znát mikrofonem. Vystupujeme v turistickém městečku. Na parkovišti stojí český autobus a u něj se převléká a chystá do hor asi parta 30-ti čechů. Rychle jdeme dál a mizíme do nějaké uličky, kde odhadujeme, že ukazuje turistický ukazatel. Po 500 metrech jsme mezi opuštěnými penziony a nevíme kudy dál. Čipera rozbaluje mapu, kterou naštěstí už koupil v ČR a zvažujeme kudy dál. Každý ukazuje jiným směrem, neboť se nám nedaří zorientovat kde jsme a kudy vde značka. Nakonec to nemá smysl a někam jdeme. Heuréka - nacházíme další ukazatel. Zase vytahujeme mapu - jsme správně. Po další 500 metrech rozcestí a máme znovu vytaženou mapu. Rozhodujeme, zda jít po asfaltce údolím do sedla nebo to stočit na nejbližší vrchol a jít pak po hřebenu. No nejsme přece bačkory a tak vítězí hřeben a my se šplháme okolo sjezdovek, kterých je tu spousta, do kopce. Cestu jsme si zpestřili sbíráním maxi borůvek, kterých je tu plno.  Mraky se trhají a než se vydrápeme kolmým výstupem na první vrchol,  je nádherně a my si to vychutnáváme. Dobrou náladu umocňuji ještě svačinky z domova - tedy jak kdo :-)

Sestup do sedla byl v pohodě, jen nás ale tato oklika přes tyto kopečky stála asi 2 hodiny cesty navíc. V sedle u rozcestníků je nějaká větší skupinka. Když přijdem blíže tak zjišťujeme, že je to skupina holek a žen v krojích. Já jsem se jim obloukem vyhnul a vyrazil rovnou na další značku, ale Čipera s Hopem vešli mezi ně a koukali se na rozcestník. No zřejmě dle jejich smíchu vzbuzovali veselí a tak jsme přidali do kroku. Začali jsme se šplhat zase do dalšího sedla, ale vždy když jsme zpomalili, tak jsme za sebou měli štěbetavou krojovanou skupinku. Nabírali jsme na tempu. Začal sestup do dalšího krásného údolí. Využili jsme náskok a dali si chvilku pauzu a slunili se na sluníčku. Avšak Tyrolačky, nebo co to bylo, které si vesele bez jakéhokoliv vybavení  v krojích přeskakovaly po kamenech, nás rychle zvedly. Naštěstí už naposledy, neboť odbočily k chatě, která byla u jezera v údolí. A my se šplhali do dalšího sedla. Za chvíli jsme měli každý své tempo. Čipera byl už někde nahoře a my s Hopem se střídali. V tomto kopci se mi v hlavě spustila písnička od Ozzy Ozborna Mama I´m coming home, která se mě od této chvíle držela a nechtěla pustit ani další den. Když se mi písnička jela v hlavě asi padesáte kolečko, byli jsme nahoře. Teda Čipera se tu nahoře už dost dlouho nudil. Každý výstup do sedla byl odměněn nádherným výhledem do dalšího údolí. Nechali jsme zde batohy a vyšplhali se na nejbližší vrcholek. Při šplhání po skalách na vrchol se občas tajil dech, ale nahoře to bylo super a před námi se rozevřelo pohoří Dachstein. Při sestupu jsme narazili na dvojici českých kluků, kteří nám dali cennou informaci, že chata Ignaz Mattiz, kde jsme chtěli přespat je plná, ale je tam ještě jedna chata, kde je volno a je i levnější.

Nastal obvyklý sestup ze sedla štítu do údolí. Ale už jsem toho měl dnes dost a boty, které mi příliš neseděly, mě stále vvíce tlačily. Kluci už byli vepředu a tak jsem tiše doufal, že aspoň domluví ubytování. Marně. Čekali před chatou až dojdu. Nastalo dohadování,co dál. Čipera chtěl jít dál na další chatu Ignaz Mattis se poptat, zda tam opravdu je plno, neboť se mu více líbila. Jenže co když se obsadí mezitím i chata tady? A tak jsme vešli do chaty. V pěkné horské restauraci, kde panovala domácí atmosféra jsme si sedli a čekali na obsluhu. Po chvíli přišla paní domácí v nezbytných kožených kalhotách (jaké tu měli všichni místní) a mi nezbylo, než se opět lámanou angličtinou domluvit na volné místo. Musím dodat, že oni (majitelé chat) uměli anglicky perfektně. Paní nás zavedla do 1. patra do pokoje, kde bylo asi 15 postelí a ukázala nám naše 3 místa. Na chodbě bylo umyvadlo se studenou vodou a jinak nic. Ale bylo tu čisto, teplo, pěkné matrace i deky. Nechali jsme si v pokoji batohy a šli dolů do restaurace. Otevřeli jsme si jídelníček, ale zjistili jsme, že nerozumíme ani slovo. Venku pěkně zapadalo slunce, a tak jsme se rychle ještě protáhli ven, a vyrazili se podívat na chatu Ignaz Mattis, která byla nadohled. Ale jak jsme zjistili, zas tak blízko nebyla. U chaty bylo plno a i v ní a téměř jsme se ani neprotlačili do restaurace. Zřejmě tu byla nějaká akce. Tak tady večeřet taky nebudeme, i když jsme viděli guláš. Rychle jsme se vytratili a vrátili se do „naší“ chaty. Jídlo se na chatách vydává do 18 hod. a teď bylo půl sedmé, ale paní nám řekla, že nám udělá ještě last minute. Čeští sousedi (které jsme potkali na vrcholku) u vedlejšího stolu nám pomohli s překladem a za chvíli jsme měli před sebou plné talíře - vajíčková amoleta se sýrem, hemenex, zeleninový salát atd. Bylo toho hodně a výborné. K pití si kluci objednali pivo - Hop opět Radler jako na RaxAlpech, což bylo pivo s nějakou sladkou šťávou, a to dokonce chutnalo i mně .Dali jsme si partičku karet s novými minikartami s kačery a jak jsme zjistili, tak jediná hra, na kterou jsme si vzpomněli, bylo prší. U hostinského jsme si ještě ověřili, že chata Goling hüte, kde chceme dojít zítra je otevřena - jen nás upozorňoval, že je to opravdu daleko - 8 hodin chůze, ale pak nás poplácal po zádech, že takoví sportovci jako my to zvládneme. Okolo deváté večer jsme to zabalili a šli spát, neboť probdělá noc v autě na cestě a dnešní túra nás zmohla. Na pokoji jsme byli první. V polospánku jsme pak slyšeli,   jak přicházeli a ukládali se ke spánku ostatní.

Ráno, když jsme se probudili,   byla ještě tma. Postupně jsem se rozhlížel a pokoj, který se mi zdal včera prázdný, byl plný. Postupně se začaly probouzet jednotlivé skupinky a v šeru se balily. Dole nás čekala už voňavá snídaně a v 8 jsme už byli zase na cestě. Obloha byla zase zatažená a foukal studený vítr. Ale po chvíli stoupání na další hřeben nám bylo teplo více než dost. Po tomto výstupu nás čekal nejkrásnější výhled. Pohoří Dachsteinu bylo nadosah stejně jako okolní štíty. Zde kluci využili signál a zavolali domů. Následoval další sestup kamennou sutí do dalšího sedla, za kterým nás čekala další chata v údolí. Zde travnaté svahy končily skalnatou strží do údolí. Je to krásné. Tak si představujeme pobřeží Skotska. Při sestupu se náhle z chaty dole ozvala hudba na trubky. Ta hudba, skály, slunce vytvořilo úžasnou kulisi hlubokého údolí pod námi, kterou jsme si vychutnávali opřeni v trávě. Když jsme konečně sešli k chatě, zjistili jsme, že tu venku na sluníčku panuje veselá nálada. Mladá hudební kapela v tyroláckých krojích vyhrávala na venkovním posezení místní dechovky. A ikdyž tato hudba nepatří mezi ty "naše", tady to znělo úžasně a my jsme se na hodinku rozložili v trávě a vychutnávali atmosféru. Ale pokračování naší dněšní osmihodinové cesty nedalo na sebe čekat a vyrazili jsme dál na další hřeben. Cesta naštěstí byla dlouho jen pozvolná vrstevnice s mírnám stoupáním, ale závěrečnému skalnatému "výdrapu" nahoru na hřeben jsme se zase nevyhli. Už jsem toho měl opravdu dost a za sedlem jsem se po delší době  i já podíval do mapy, abych zjistil, co nás ještě čeká. Naštěstí už jenom zase cesta po vrstevnici z druhé strany kopce a poslední sedlo, sestup a pak chata Goling Hute. Cesta po vrstevnici byla označena několika tabulkami, které začínaly slovem Achtung, ale dál se nám to nepodařilo přeložit. No nic,  jdeme dál a uvidíme, před čím nás to varovali. Ale na žádné výrazné nebezpečí jsme nenarazili. Snad jen to, že cesta vedla po vrstevnici v poměrně prudkém svahu a na jednom skalnatém úseku byly napnuté zbytky lan, ale po dřívějších zkušenostech nám to připadlo v pohodě. Poslední prudké stoupání a jsme v sedle pod nejvyšším vrcholem pohoří.Načase, neboť Čiperová podrážka na jedné z bot se začíná trhat na kousky (jak by se nám hodilo aspoň malé sekundové lepidlo - zřejmě budu si muset doplnit KPZ :-). Rozcestník v ostrém skalnatém sedle říká, že na nejvvyšší vrchol Taur je to dvě hodiny. Nemáme ale chuť se ani dívat nahoru na skalnatý výstup na vrchol nad námi, natož tam jít a tak dychtivě vyhlížíme chatu Golin Hute v údolí, kde máme spát. Je pět hodin odpoledne. Chata z tohoto místa nejde vidět a tak zase sestupujeme mezi kameny dolů do údolí. Po kolikáte dnes už. Nohy už moc neposlouchají a podlamují se. S každým metrem sestupu si říkám, že aspoň o ten metr méně mě v případě, že nohy nevydrží budou snášet. Sestup, který jsem nahořem odhadoval na slabou hodinku, nám  trval 2 hodiny. Cestou jsme minuli rakouskou dvojici, kdy paní byla dokonale sladěna, černé uplé oblečení s oranžovými proužky s „dokonale“ vyhlazenými oplálenými nohami a obličejem - no prostě nešlo si toho nevšimnout a cestou jsme se několikrát míjeli. Chata Golig Hute byla sevřená mezi skalami níže v údolí a došli jsme právě ve chvíli, kdy se už stmívalo. Kluci vpadli dovnitř do restaurace a já se chvíli zdržel v předsíni. Kluci ale byli hned venku s hostinským v zádech a ukazovali na mně - no jo abych zase domlouval ubytování. Ale vše bylo v pohodě - místo v chatě bylo a mladý výčepní nám ukázal pokoj s asi 20ti postelami, přidělil nám místo a něco dalšího říkal perfektní angličtinou, ale to jsem už nebyl schopen pochytit. Jen to, že se večeře vydává do 7 hodin. Rychle jsme se vybalili a šli dolů do restaurace. Já jsem ještě marně hledal zásuvku,  abych si dobil mobil, ale tady nebylo v pokoji ani světlo. V restauraci jsme si sedli k poslednímu volnému stolu. Jak jsme po chvíli z poslechu zjistili, u většiny okolních stolů byli češi. Brzy si k nám přisedl rakouský (nebo německý pár ), který jsme potkávali při sestupu z posledního sedla. V jídelníčku jsme nerozuměli ani jednomu slovu a tak přišel ke slovu zase mobil a jeho slovník. Měli tam nějaké polévky, těstovinové taštičky s pikantní omáčkou a dle překladače i smaženou játru s bramborem. To je ono. Na krásně osmaženou játru jsme měli všichni chuť. K pití jsme si tentokráte už dali všichni sladké pivo Radler a těšili se na játru. Konečně nám nesli bohatě nazdobené talíře, ale místo játry tam byl osmažený lunchmeat. No, že bychom si právě to vysnili -  myslím, že nejhůře to nesl Čipera, ale nakonec to nebylo špatné. Asi představa smažené játry ve výšce 2tis. metrů ve skalách byla moc naivní. Po večeři jsme si dali zase karty - zkoušeli jsme zase prší, pak oko, pak nějakou hru o drobné Eura, kdy nás Čipera s elegancí bankéře obral :-)  a nakonec jsme skončili u dětské hry vojna. Při placení na nás obsluha vysypala spoustu slovíček - pochopili jsme, že se asi ptají,  co jsme měli objednané a my marně se snažili to říci, ale tady nám pomohla dvojice vedle nás a řekli obsluze vše, co jsme měli. S Hopem jsme ještě na chvíli vyrazili ven si vychutnat krásnou temnou hvězdnou oblohu tady ve skalách a taky si odskočit, ale venkovní chlad nás rychle zahnal zpět.

Noc byla v poklidu a je zvláštní, že ani při takovém množství lidí nikdo nechrápal. Mysllím že nás tam mohlo být tak 20. Ráno se lidi postupně probouzeli a za světel čelovek se balili. Z okna jmse viděli i kluky co spali ve spacácích na venkovních stolech. My jsme teď už nikam nespěchali. Po včerejších výstupech jsme  byli rozhodnuti, že půjdeme rovnou do údolí na autobus na vlak do Schladmingu a odtud vlakem k autu. Venku jsme udělali poslední fotky před chatou a začali sestupovat. Nad námi pomalu začalo slunce oslňovat krásné štíty skal a my jsme po chvíli začali litovat, že už scházíme dolů. Čím dál,  tím častěji jsme se obraceli zpět k chatě, odkud jsme už dost sešli a odkud také vedla další cesta na nové hřebeny, kterou jsme dnes vzdali. Vrátíme se? Kam tak spěcháme? Vždyť máme dostatek času a je pěkné počasí. A když vysvitlo slunce, tak skály už nevypadaly hrozně jako včera a nálada byla o to smutnější. Ale když jsme se podívali na mapu a zjistili jsme, že by nás čekala asi osmihodinová túra a kdo ví jak by potom z údolí jely autobusy do Schladmingu, tak jsme se uklidnili. Začali jsme uvažovat, čím si zlepšit náladu. Už doma padnul návrh, že bychom se mohli na zpáteční cestě zastavit do aquacentra na hranicích u Vídně - plavky jsme měli připravené v autě. Nevím, koho to napadlo - já si myslím, že Čiperu a Čipera to sváděl pak na mne,  ale prostě probleskl nápad si zajet k moři. To by byl úlet. Představa to nikomu předem neříct (tedy doma) a pak poslat ze břehu moře společnou MMS domů byla úžasná, ale rozum říkal, že bychom se asi měli vrátit domů, kde nás čekaly povinosti, manželky, děti..... Sestupovali jsme údolím a každý sám rozmýšlel co dál. V údolí jsme chytili signál a tak začaly telefonáty. Čiperu naháňeli z práce ohledně problému jedné mimořádné zakázky, Hop se zase od Karče dozvěděl, že Šimonkovi se doma podařilo strhnout na sebe umyvadlo…. prostě radosti všedního dne. Jdeme dál a po chvíli jsme došli na velké parkoviště Riesachfall, kde byla konečná (pro nás vlastně nástupní) zastávka autobusu. Marně jsme se ale na autobusové zastávce snažili zjistit odjezd autobusu. Vv systemu jizdních řádů jsme se nevyznali. Teprve tady jsme zjistili, že vlastně jízdní řády byly už vyvěšeny ve všech chatách ale my jsme je měli za jízdní řády lanovek.  Právě ale přijel místní autobus s turisty ze Schladmingu a tak jsme se zeptali řidiče, kdy se vrací zpět a měli jsme štěstí - jede za 10 min zpět. A tak už v 10 hodin jsme už seděli v prázdném autobuse a jeli na vlakové nádraží Schladming, kde jsme přestoupili na vlak IC a za chvíli byli zpět v Radstatu u auta. Nemusím snad ani psát, že domluva jak v autobuse tak na nádraží byla zajímavá, ale díky ochotě všech jsme ji zvládli a to i takové speciality, zda potřebujeme nebo nepotřebujem příplatek na intercity - nepotřebovali jsme :-)

Jsme zpět u auta na parkovišti, které je tentokráte plné. Rychlý přesun od rána nám ani nedovolil doteď posnídat a tak jsme vzali mapy, jídlo a šli se projít do Radstatu. Právě zde bylo po nějakých slavnostech a město bylo ještě pěkně vyzdobené. Na náměstí jsme vybalili jídlo, které jsme vlastně tahali přes celé hory a které jsem doteď neměli čas sníst. Tak co dál? Je pondělí, poledne, je krásně a zítra máme volno - tedy já s Hopem. Čipera si to ale může zařídit. Do Poreče v Chorvatsku to máme dle mapy 350 Km, takže dnes bychom se mohli už vykoupat. Ale Čipera začíná couvat, neboť doma je nemocná Lucka s malou Sárou. Na druhé straně je tu úžasná příležitost. Obcházím okolní restaurace a obchůdky a hledám volné wifi, abychom se podívali, jaké je počasí u moře. Podařilo se nám wifi najít v jedné zapadlé uličce a zjišťujeme, že   moře má 24 C a vzduch 26 C. Ale nemůžeme se rozhodnout. Nakonec si hodíme korunou tedy Eurem a padá nám moře, ale Čiperová nejistota nás láme na cestu zpět domů. Sedáme do auta a vyrážíme. Jedeme přes Obertaem, kde jsme jen před dvěma dny začínali. Připadá nám to jako týden. Projíždíme horami a po hodině přijíždíme na křižovatku, kde se musíme rozhodnout - na sever domů, nebo na jih k moři? Je to na mne jako na řidiči. Stojíme na okraji silnice na křižovatce. Po pár minutách se rohoduji. Kašlu na rozum a na peníze, na čas a rázně odbočuji na jih. Míjíme tunely, hranice, nákup známek, mýtné, střídámew se u volantu s Hopem …. 3 a půl hodiny cesty a jsme v Chorvatsku. Odbočujeme na Umag. Zastavujeme u prvního pobřeží, kde se ještě na pláži pár lidí opaluje. A je to tady. Děláme so fotky na mobil a posíláme je s Hopem domů .  To bude překvapení :-) Pak jdeme hned do moře se vykoupat. Je sice kolem páté hodiny ale moře je ještě teplé. Jenže je tady mělký břeh a pod vodou je spousta šutrů a to by nebyl Čipúera aby si nenatazil koleno. Je pravda, že první koupání jsme si představovali lépe. Nasolení, ale osvěžení sedáme do auta a směřujeme na Poreč. Cestou si chceme najít nějaké ubytování, ale na nic přímo nenarážíme, co by nás zaujalo. Před Porečí ještě odbočujeme k pobřeží do nějakých přímořských letovisek, ale ani tady není nic, co by nás upoutalo - vyjma naturistických center kterých je tu několik :-). Jedeme dál. Máme ještě jeden tip od Hopova tchána - Zelená laguna v Poreči. Dojíždíme tam a ptáme se v kempech, ale ty už jsou zavřené a hotely z finančních důvodů nezkoušíme. Bohužel jsme přišli při hledání ubytování i o vysněný západ slunce, a tak když konečně seběhneme k moři, vidíme už jen rudý obzor. Jedeme do města. Že bychom si koupili karimatky a vyspali se na pláži? Jenže karimatky ve stáncích na pobřeží stojí 150 Kun. Tak to ne. Zvláště když ještě ani nemáme žádné Kuny. A tak jsme se pustili do hledání bankomatu a také něčeho dobrého na večeři, na kterou se celou dobu těšíme. Bankomat jsme konečně díky Hopové výřečnosti s pěknou prodavačkou v novinovém stánku našli a začali koukat po jídelníčcích a dobré večeři. V centru nás u první restaurace hned málem překecal česky jeden „číšník“,  ale mezitím nám Čipera zmizel dál v ulici a tak jsme šli za níml. Zapadli jsme do jedné restaurace, která nás už zaujala dříve, ale po bližším prohlídnuti jídelničku a zjištění, že restaurace je téměř prázdná, jsme se rozhodli i za velké nevole obsluhy odejít do restaurace k číšníkovi, který nás lákal česky.I to, že tato restaurace byla plná asi svědčilo o její kvalitě. S Hopem jsme si dali Rybí plato - což je talíř pro dva s mořskými potvůrkami. Čipera si dal masové speciality. Hezky jsme si večeři vychutnali a na závěr nám donesli ještě pálenku na zapití jako pozornost podniku. Pak jsme si ještě prošli večerní město a začali jsme se vžívat do role bezdomovců a hledali něco, co bychom si mohli dát na zem pod spacák. Lačně jsme hleděli na igelity u prodejních stánků, nebo koberečky, které tam měli na zboží, ale nenašli jsme odvahu si je vzít. No nic, snad najdeme něco na pláži. Autem jsme se vrátili pár kilometrů na předměstí, kde jsme dříve hledali ubytování a kde jsme předpokládali klidnější pobřeží. Auto jsme nechali na parkovišti, vzali si spacáky a vyšli. Ušli jsme po pobřeží asi půl kilometru od posledních domů a našli si za světla čelovek plácek na břehu moře. Zem byla vyhřátá a po sesbírání kamenů v trávě i celkem měkká a tak jsme brzy za šumění moře usnuli.

Ráno se nám moc nechtělo vstávat. Čipera ale vylezl a zacvičil si na břehu taichi. My s Hopem jsme si ještě vychutnávali ze spacáku pohled na moře. Potom jsme si s Čiperou dali asi kilometrové kolečko běhu po pobřeží, který jsme pak všichni společně zakončili skvělým koupáním v moři jen tak. Při balení si začal Čipera vyřizovat služební telefony. V plavkách poskakoval po břehu, sušil se a při tom telefonoval. Když mluvil se svým šéfem, tak se jen tak mimochodem zeptal, zda by nevadilo, kdyby si dnes vzal dovolenou….V místní pekárně jsme si koupili koblihy, které jsme si vychutnali na dřeveném molu hezky nad mořem. Vrátili jsme se do Poreče, kde jsme si dali rozchod, abychom si nakoupili drobnosti domů a kde jsme si vychutnali poslední turistickou náladu tohoto letoviska. Rychle jsme si prolétli ještě římské památky a vyrazili k autu. Cestou jsme se zastavili v tržnici, kde jsme utratili poslední peníze za ovoce. Zejména Čiperu místní „babky“ zelinářky obraly nejen o poslední kuny ale i o eura. To, že každá se ho snažila nějakým způsobem obrat asi už nebyla ani náhoda :-) Je poledne a nasedáme do auta. Což takhle si dát ještě poslední vykoupání? Čipera, který chtěl vyjet brzy ráno už rezignoval a tak jsme zajeli na nejbližší pláž. Je krásně a posledního tepla si užívají na pláži ještě i poslední turisté. Rychle skáčeme do vody a ještě si užíváme moře. Cesta domů byla v pohodě a tak před desátou večer jsme doma. Za sebou tři dny na horách, dva dny u moře a 1900 Km v autě. 

Myvča

<TAURY FOTOGALERIE>